Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Anketa

Jak se Vám líbí naše nové stránky?

Celkem hlasů:
878
Hlasování začalo:
23. 7. 2015
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Navigace

Obsah

Viktorova vila

Ing. Dr. Eduard VIKTORA

fotoEduard Viktora se narodil 30. července 1880 v Paběnicích u Kutné Hory ve staré selské usedlosti s hospodou v č. p. 1. Jeho otec František Viktora byl jedním z propagátorů agrárního hnutí na Červeno-Janovicku.
Eduard byl prostřední ze tří dětí. Obecnou školu vychodil v Paběnicích. Vystudoval Reálné gymnázium v Kutné Hoře a obor stavební inženýrství na České vysoké škole technické v Praze. Při studiu se musel živit vedlejší prací a vyučováním.
Po získám titulu „inženýr" vykonával technickou a stavitelskou činnost při výstavbě budov a pavilonů u „Ředitelství Jubilejní výstavy obchodní a živnostenské komory v Praze 1908". Zároveň pracoval pro mostárnu „Fanta a Jireš".
1. října 1909 byl jmenován asistentem a brzy nato konstruktérem mostního stavitelství na České vysoké škole technické u věhlasného profesora Ing. Velflíka. V roce 1912 získal hodnost doktora technických věd, následně autorizaci civilního inženýra stavebního a stavitelské opravném. U studentů byl prý velmi oblíben pro své odborné znalosti i osobní vlastnosti. Jako člen komise pro II. státní zkoušku hodnotil více než tisíc stavebních inženýrů.
Jako konstruktér se hojně věnoval také publikační činnosti včetně psaní vysokoškolských učebnic. Významně se zasloužil o založení Svazu civilních inženýrů a Inženýrské komory v Čechách, byl funkcionářem řady spolků a členem mnoha odborných komisí. Např. již v roce 1908 se stal „sousedem" obce baráčnické "Na Starých Hradbách", S velkým přispěním jeho úsilí byl vybudován spolkový dům Všebaráčnická rychta v Praze. V listopadu 1918 odešel z České vysoké školy technické, neboť byl vládou jmenován na základě své rozsáhlé činnosti do Správní komise hl. m. Prahy, v níž byl zvolen prezidentem Elektrických podniků.
V roce 1919 se nezúčastnil voleb do obecního zastupitelstva a otevřel si svou vlastní kancelář civilního stavebního inženýrství a stavitele (Paběničané tvrdí, že firmu mohl založit díky velkému věnu první manželky).
Jeho první stavbou byla stavba kanalizačního sběrače podél Čertovky na Malé Straně, dále odvodnil území Pražského hradu a vydláždil první hradní nádvoří. Obec Pražská mu zadávala jednu práci za druhou - nejen kanalizační, ale i vodovodní. Kanalizačních sběračů a kanalizace postavil v Praze přes 50 km a byl v denících označován "králem vykopávek" ve Velké Praze.

fotoOd roku 1928 započal jako jeden z prvních civilních stavebních inženýrů se stavbou novodobých vozovek. Založil k tomu účelu silniční společnost "Silista", která provedla v krátkém období řadu živičných a dlážděných vozovek po celých Čechách. Založil i Bratislavskou silniční společnost pro stavby na Slovensku a na Zakarpatské Ukrajině. Postavil řadu pražských domů zejména v Bubenči, na Letné, v Holešovicích a v Tróji, kde ve vile v ulici Nad Kazankou (nynější brazilská rezidence) bydlel. Vybudoval řadu železobetonových mostů - např. v Králově Dvoře.
Mimo podnikání se věnoval také činnosti projekční, a to zvláště v oboru "staveb mostních ze železového betonu". Nejznámější je nedávno opravený most přes Lužnici v Bechyni z let 1926 - 28, který byl v té době stavbou vpravdě odvážnou - výška 52 m, rozpětí oblouku 90 m. Finanční náklady na celou stavbu tohoto kolosu byly tehdy 4.999.676,- Kč. V třicátých letech se také zúčastnil soutěže na přemostění Nuselského údolí v Praze.
V roce 1934 se Eduard Viktora podílel na založení Federace slovanských silničních společností, jejíž spolkové stanovy sám vypracoval. V roce 1935 se stal jejím předsedou.
Již jako konstruktér mostního stavitelství cestoval Viktora po Německu a Švýcarsku. Později jako samostatný podnikatel procestoval většinu evropských států a zejména Severní Ameriku. Byl milovníkem přírody a umem, sběratelem soch a obrazů, zakladatelem Jednoty výtvarných umělců, Spolku českých žurnalistů atd.
Informace o činnosti Eduarda Viktory za okupace nebyly zjištěny. Velikou tragédií však pro něj musel být komunistický puč v roce 1948. Majetek mu byl vyvlastněn a on mohl skromně dožít v Praze, kde o vánocích 1952 ve věku 72 let zemřel (prý nijak tragicky v nemocnici), aniž po sobě zanechal potomky. Děti neměl v žádném ze dvou manželství, jeho druhá manželka o 23 let mladší jej přežila o 8 let.

Samostatnou kapitolou života Eduarda Viktory je jeho vztah k Paběnicím

Do své rodné obce se Viktora neustále vracel a stal se jejím obrovským mecenášem. V roce 1925 zde založil "vodní družstvo" (meliorační), pro něž získal i státní podporu. Založil i Jednotu sokolskou. Provedl opravu kostela (snad ze 17. století), opravu návsi, vydláždil silnici přes obec, zakoupil obci les, vybavil hasičský sbor moderní technikou, nechal přestavět školu a přistavět k ní tělocvičnu a veřejnou knihovnu vybavil nábytkem a mnoha knihami.
Obzvláště moudrý čin se mu povedl, když postavil v obci chudobinec a pro financování jeho provozu zakoupil dva činžovní domy v Praze. Chudobinec nyní nepatří obci a je prázdný, ale pražské domy Praha 6, Zikmunda Wintra 6/326, a Praha 7, Jateční 29/1223, nadále přinášejí Paběnicím zisk.
Viktora vypracoval také projekt výstavby kulturního domu a měšťanské školy s byty pro učitele v Paběnicích. Po válce se jej pokusil realizovat, bohužel to však nestihl před příchodem komunismu. Stavební plány jsou dodnes uloženy u starosty obce.
V letech 1932 - 1936 si Eduard Viktora postavil v lese na svahu nad Paběnicemi vilu či lovecký zámeček. O stavbě se nedochovaly žádné dokumenty. Dojížděl tam často jako do letního sídla s manželkou a s různými návštěvami, zejména v období honů. Nedaleko vily zbudoval na obecním pozemku oboru.
Viktora byl rozhodně nejváženějším obyvatelem Paběnic, i když jen občasným, od roku 1929 byl jejich čestným občanem. V kostele měl vyhrazenu první řadu.
Pověst o tom, že spáchal v Paběnické vile sebevraždu, je jistě nepravdivá. Vila mu byla zabavena v roce 1948 nebo 1949. Kořeny fámy mohou být v sebevraždě jeho synovce Františka Viktory, který se zastřelil v říjnu 1938 o posvícení (někteří pamětníci tvrdí, že pro nešťastnou lásku, jiní že kvůli mnichovské dohodě - byl to prý jakýsi tehdejší Palach).
Eduard Viktora spočívá na Paběnickém hřbitově v rodinném hrobě zřetelně vévodícím malému hřbitůvku. Jméno jeho manželky Marie na pomníku kupodivu chybí, přestože tam podle úmrtního listu byla 13. 3.1961 pohřbena.

Viktorova vila po roce 1948

fotoPodle obecního úřadu byla Viktorova vila zabrána v roce 1949 a sloužila ministerstvu školství pro politická školení (pamětníkům se vybavují Albánci a Íránci). Podle přídělové listiny ONV v Kutné Hoře odboru zemědělského byly vila a dům, včetně stavebních parcel a přilehlých pozemků, přiděleny ministerstvu školství až v lednu 1956.
Později (nezjištěn přesný termín) byla vila předána do užívání II. správy SNB. Podle sdělení ÚD V tam 20. prosince 1957 přivezli pražského arcibiskupa Josefa Berana, brněnského biskupa Karla Skoupého a českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. Ve vile byli drženi pravděpodobně pod dohledem III. správy SNB (vnitřní zpravodajství), objekt střežili příslušníci Okresního oddělení Kutná Hora.
O biskupy pečovaly dominikánky z Kongregace blahoslavené Zdislavy. Ty později vyprávěly, že při převozu v autě byly zahaleny dekami, aby je nikdo neviděl a aby samy nevěděly, kam je vezou. Dozvěděly se to až z hlášení místního rozhlasu.
Nikdo, ani řádové sestry, nesměl vyjít z budovy, nákupy a vše potřebné opatřovala ostraha. Domácí kaple podle svědectví jeptišek byla předělána z koupelny, její okna byla zabedněna. V této bezvzdušné místnosti (větrání přes záchod nebo přes halu, v níž se usadila ostraha) trávili biskupové a dominikánky celé hodiny.
Arcibiskup Beran mohl psát dopisy na adresu své sestry jednou za šest týdnů, korespondence samozřejmě podléhala kontrole. K setkám se setřou a bratrem ho jednou za čtvrt roku vozili do budovy MV v Praze.
V Paběnické internaci byli biskupové do 4. října 1963.
O tom, co se dělo ve Viktorově vile v listopadu 1963 až v květnu 1988, jsou možná záznamy v archívu ministerstva obrany, anebo byly zničeny. Podle Paběničanů měl areál dvojí oplocení, střežen byl dvěma druhy zlých psů, uvnitř i mezi ploty. Bylo nepříjemné kolem něj chodit.
V dokumentaci HS PP ČR je pouze protokol o mimořádné technické prohlídce 6. 10. 1987, se zmínkou o hospodářské budově, kde došlo vletech 1980-82 kdispoziční úpravě a rekonstrukci: "Nyní je zde společenská místnost s krbem, kuchyně a hygienické zařízení, v přístavku kotelna. Na tuto část navazují hospodářské místnosti - chlév, stodola a dřevník. Přístavbou byla vybudována dílna a 3 garáže." Z toho lze vyvodit domněnku, že areál tehdy sloužil II. správě SNB k podobným účelům jako nyní jiným. II. správa SNB předala objekt v červnu 1988 Ústřední nemocnici SNB. Nemocnice ho používala k rekreaci a pořádám letních táborů.

 

Po roce 1989

V roce 1990 požádaly o převedení objektu pro své potřeby postupně MNV Petrovice I, Synodní rada Českobratrské církve evangelické pro DIAKONII, Okresní ústav sociálních služeb v Kutné Hoře, v roce 1991 Obecní úřad Paběnice a v rámci restitučního zákona dvě vzdálené příbuzné. Nikomu nebylo vyhověno.
Po rozdělení federace byl areál Viktorovy vily převeden k nynější Hospodářské správě Policejního prezidia, kde je uložena podrobná dokumentace včetně popisu objektů, pozemků a plánů rekonstrukce.
Za zmínku stojí inventurní cena areálu k 20. 5. 2005:
stavby -22.275.822,80 Kč, pozemky - 52.765,- Kč.

fotofotofoto