ObecPaběnice
Eduard Viktora se narodil 30. července 1880 v Paběnicích u Kutné Hory ve staré selské usedlosti s hospodou v č. p. 1. Jeho otec František Viktora byl jedním z propagátorů agrárního hnutí na Červeno-Janovicku.
Eduard byl prostřední ze tří dětí. Obecnou školu vychodil v Paběnicích. Vystudoval Reálné gymnázium v Kutné Hoře a obor stavební inženýrství na České vysoké škole technické v Praze. Při studiu se musel živit vedlejší prací a vyučováním.
Po získám titulu „inženýr" vykonával technickou a stavitelskou činnost při výstavbě budov a pavilonů u „Ředitelství Jubilejní výstavy obchodní a živnostenské komory v Praze 1908". Zároveň pracoval pro mostárnu „Fanta a Jireš".
1. října 1909 byl jmenován asistentem a brzy nato konstruktérem mostního stavitelství na České vysoké škole technické u věhlasného profesora Ing. Velflíka. V roce 1912 získal hodnost doktora technických věd, následně autorizaci civilního inženýra stavebního a stavitelské opravném. U studentů byl prý velmi oblíben pro své odborné znalosti i osobní vlastnosti. Jako člen komise pro II. státní zkoušku hodnotil více než tisíc stavebních inženýrů.
Jako konstruktér se hojně věnoval také publikační činnosti včetně psaní vysokoškolských učebnic. Významně se zasloužil o založení Svazu civilních inženýrů a Inženýrské komory v Čechách, byl funkcionářem řady spolků a členem mnoha odborných komisí. Např. již v roce 1908 se stal „sousedem" obce baráčnické "Na Starých Hradbách", S velkým přispěním jeho úsilí byl vybudován spolkový dům Všebaráčnická rychta v Praze. V listopadu 1918 odešel z České vysoké školy technické, neboť byl vládou jmenován na základě své rozsáhlé činnosti do Správní komise hl. m. Prahy, v níž byl zvolen prezidentem Elektrických podniků.
V roce 1919 se nezúčastnil voleb do obecního zastupitelstva a otevřel si svou vlastní kancelář civilního stavebního inženýrství a stavitele (Paběničané tvrdí, že firmu mohl založit díky velkému věnu první manželky).
Jeho první stavbou byla stavba kanalizačního sběrače podél Čertovky na Malé Straně, dále odvodnil území Pražského hradu a vydláždil první hradní nádvoří. Obec Pražská mu zadávala jednu práci za druhou - nejen kanalizační, ale i vodovodní. Kanalizačních sběračů a kanalizace postavil v Praze přes 50 km a byl v denících označován "králem vykopávek" ve Velké Praze.
Od roku 1928 započal jako jeden z prvních civilních stavebních inženýrů se stavbou novodobých vozovek. Založil k tomu účelu silniční společnost "Silista", která provedla v krátkém období řadu živičných a dlážděných vozovek po celých Čechách. Založil i Bratislavskou silniční společnost pro stavby na Slovensku a na Zakarpatské Ukrajině. Postavil řadu pražských domů zejména v Bubenči, na Letné, v Holešovicích a v Tróji, kde ve vile v ulici Nad Kazankou (nynější brazilská rezidence) bydlel. Vybudoval řadu železobetonových mostů - např. v Králově Dvoře.
Mimo podnikání se věnoval také činnosti projekční, a to zvláště v oboru "staveb mostních ze železového betonu". Nejznámější je nedávno opravený most přes Lužnici v Bechyni z let 1926 - 28, který byl v té době stavbou vpravdě odvážnou - výška 52 m, rozpětí oblouku 90 m. Finanční náklady na celou stavbu tohoto kolosu byly tehdy 4.999.676,- Kč. V třicátých letech se také zúčastnil soutěže na přemostění Nuselského údolí v Praze.
V roce 1934 se Eduard Viktora podílel na založení Federace slovanských silničních společností, jejíž spolkové stanovy sám vypracoval. V roce 1935 se stal jejím předsedou.
Již jako konstruktér mostního stavitelství cestoval Viktora po Německu a Švýcarsku. Později jako samostatný podnikatel procestoval většinu evropských států a zejména Severní Ameriku. Byl milovníkem přírody a umem, sběratelem soch a obrazů, zakladatelem Jednoty výtvarných umělců, Spolku českých žurnalistů atd.
Informace o činnosti Eduarda Viktory za okupace nebyly zjištěny. Velikou tragédií však pro něj musel být komunistický puč v roce 1948. Majetek mu byl vyvlastněn a on mohl skromně dožít v Praze, kde o vánocích 1952 ve věku 72 let zemřel (prý nijak tragicky v nemocnici), aniž po sobě zanechal potomky. Děti neměl v žádném ze dvou manželství, jeho druhá manželka o 23 let mladší jej přežila o 8 let.
Do své rodné obce se Viktora neustále vracel a stal se jejím obrovským mecenášem. V roce 1925 zde založil "vodní družstvo" (meliorační), pro něž získal i státní podporu. Založil i Jednotu sokolskou. Provedl opravu kostela (snad ze 17. století), opravu návsi, vydláždil silnici přes obec, zakoupil obci les, vybavil hasičský sbor moderní technikou, nechal přestavět školu a přistavět k ní tělocvičnu a veřejnou knihovnu vybavil nábytkem a mnoha knihami.
Obzvláště moudrý čin se mu povedl, když postavil v obci chudobinec a pro financování jeho provozu zakoupil dva činžovní domy v Praze. Chudobinec nyní nepatří obci a je prázdný, ale pražské domy Praha 6, Zikmunda Wintra 6/326, a Praha 7, Jateční 29/1223, nadále přinášejí Paběnicím zisk.
Viktora vypracoval také projekt výstavby kulturního domu a měšťanské školy s byty pro učitele v Paběnicích. Po válce se jej pokusil realizovat, bohužel to však nestihl před příchodem komunismu. Stavební plány jsou dodnes uloženy u starosty obce.
V letech 1932 - 1936 si Eduard Viktora postavil v lese na svahu nad Paběnicemi vilu či lovecký zámeček. O stavbě se nedochovaly žádné dokumenty. Dojížděl tam často jako do letního sídla s manželkou a s různými návštěvami, zejména v období honů. Nedaleko vily zbudoval na obecním pozemku oboru.
Viktora byl rozhodně nejváženějším obyvatelem Paběnic, i když jen občasným, od roku 1929 byl jejich čestným občanem. V kostele měl vyhrazenu první řadu.
Pověst o tom, že spáchal v Paběnické vile sebevraždu, je jistě nepravdivá. Vila mu byla zabavena v roce 1948 nebo 1949. Kořeny fámy mohou být v sebevraždě jeho synovce Františka Viktory, který se zastřelil v říjnu 1938 o posvícení (někteří pamětníci tvrdí, že pro nešťastnou lásku, jiní že kvůli mnichovské dohodě - byl to prý jakýsi tehdejší Palach).
Eduard Viktora spočívá na Paběnickém hřbitově v rodinném hrobě zřetelně vévodícím malému hřbitůvku. Jméno jeho manželky Marie na pomníku kupodivu chybí, přestože tam podle úmrtního listu byla 13. 3.1961 pohřbena.
Podle obecního úřadu byla Viktorova vila zabrána v roce 1949 a sloužila ministerstvu školství pro politická školení (pamětníkům se vybavují Albánci a Íránci). Podle přídělové listiny ONV v Kutné Hoře odboru zemědělského byly vila a dům, včetně stavebních parcel a přilehlých pozemků, přiděleny ministerstvu školství až v lednu 1956.
Později (nezjištěn přesný termín) byla vila předána do užívání II. správy SNB. Podle sdělení ÚD V tam 20. prosince 1957 přivezli pražského arcibiskupa Josefa Berana, brněnského biskupa Karla Skoupého a českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. Ve vile byli drženi pravděpodobně pod dohledem III. správy SNB (vnitřní zpravodajství), objekt střežili příslušníci Okresního oddělení Kutná Hora.
O biskupy pečovaly dominikánky z Kongregace blahoslavené Zdislavy. Ty později vyprávěly, že při převozu v autě byly zahaleny dekami, aby je nikdo neviděl a aby samy nevěděly, kam je vezou. Dozvěděly se to až z hlášení místního rozhlasu.
Nikdo, ani řádové sestry, nesměl vyjít z budovy, nákupy a vše potřebné opatřovala ostraha. Domácí kaple podle svědectví jeptišek byla předělána z koupelny, její okna byla zabedněna. V této bezvzdušné místnosti (větrání přes záchod nebo přes halu, v níž se usadila ostraha) trávili biskupové a dominikánky celé hodiny.
Arcibiskup Beran mohl psát dopisy na adresu své sestry jednou za šest týdnů, korespondence samozřejmě podléhala kontrole. K setkám se setřou a bratrem ho jednou za čtvrt roku vozili do budovy MV v Praze.
V Paběnické internaci byli biskupové do 4. října 1963.
O tom, co se dělo ve Viktorově vile v listopadu 1963 až v květnu 1988, jsou možná záznamy v archívu ministerstva obrany, anebo byly zničeny. Podle Paběničanů měl areál dvojí oplocení, střežen byl dvěma druhy zlých psů, uvnitř i mezi ploty. Bylo nepříjemné kolem něj chodit.
V dokumentaci HS PP ČR je pouze protokol o mimořádné technické prohlídce 6. 10. 1987, se zmínkou o hospodářské budově, kde došlo vletech 1980-82 kdispoziční úpravě a rekonstrukci: "Nyní je zde společenská místnost s krbem, kuchyně a hygienické zařízení, v přístavku kotelna. Na tuto část navazují hospodářské místnosti - chlév, stodola a dřevník. Přístavbou byla vybudována dílna a 3 garáže." Z toho lze vyvodit domněnku, že areál tehdy sloužil II. správě SNB k podobným účelům jako nyní jiným. II. správa SNB předala objekt v červnu 1988 Ústřední nemocnici SNB. Nemocnice ho používala k rekreaci a pořádám letních táborů.
V roce 1990 požádaly o převedení objektu pro své potřeby postupně MNV Petrovice I, Synodní rada Českobratrské církve evangelické pro DIAKONII, Okresní ústav sociálních služeb v Kutné Hoře, v roce 1991 Obecní úřad Paběnice a v rámci restitučního zákona dvě vzdálené příbuzné. Nikomu nebylo vyhověno.
Po rozdělení federace byl areál Viktorovy vily převeden k nynější Hospodářské správě Policejního prezidia, kde je uložena podrobná dokumentace včetně popisu objektů, pozemků a plánů rekonstrukce.
Za zmínku stojí inventurní cena areálu k 20. 5. 2005:
stavby -22.275.822,80 Kč, pozemky - 52.765,- Kč.
